Ultimátní zdroj informací ze světa SCARS ON BROADWAY! - projektu kytaristy a hlavního mozku System Of A Down - Darona Malakiana - a bubeníka SOAD Johna Dolmayana.

pátek 23. května 2008

ARTISTdirect - "A tak to začíná" (interview)

Takže tady je to interview z ARTISTdirect, uf:)

Whisky A-Go-Go se skrývá v oblasti legendárního, kouzlem a leskem opředeného Sunset Stripu (wiki). Je to temný a zatuchlý malý klub, umístěný na rohu Sunset Boulevard a San Vicente. Krom velkého neonového nápisu a prominentního postavení, na něm není zhola nic nóbl. Je to jen matně osvětlené a má to takový zřetelný, zvláštní pach, jaký může vypěstovat jen historie a zvětralé pivo. Nicméně současně to v sobě skýtá ohromný tvůrčí duch. Tohle je kde si brousili své první zkušenosti kapely jako Led Zeppelin, Guns N' Roses a The Doors. S tímhle místem je spojeno víc rockové historie než s jakýmkoli jiným na Stripu. Whisky má za ta léta, co na jeho pódiu vystupovali klasické kapely, až nadpřirozenou atmosféru. Ten temný, kreativní duch je charakteristický pro 'pravý' Sunset Strip, mimo lak na vlasy, rehabilitační pobyty rockových hvězd a fasádu 'Behind The Music'. Kreativita je také charakteristická pro Darona Malakiana, no a ve Whisky se cítí jako doma.

Jako Los Angeleský rodák a die-hard hudební fanda, Daron se vždycky cítil k pódiu ve Whisky předurčený. System Of A Down mohli dojít od toho pódia až na úplné výsluní hard rockové scény. Skrze své podivně úchvatné vokály a schyzofrenní, polyrytmickou hru na kytaru, Daron kapele pomohl stát se jedním z vůbec nejdůležitějších aktů onoho žánru. Poté co si SOAD vyřízli svůj multi-platinový odkaz, po Ozzfestu 2006 se rozhodli pro pauzu na neurčito. Nicméně, jakmile se do toho ve Whisky při svém úplně prvním vystoupení opřela Daronova nová banda Scars On Broadway, bylo zjevné, že tu dobu přestávky nestrávil zrovna v tichosti. Jak na konec setu vyřval slova 'they say it's all about to end', každý v sále přítomný mohl cítit jeho znovuzrození na podiu.

Ke konci roku 2006, Daron započal tvorbu písní pro SOB, spolu s bubeníkem SOAD Johnem Dolmayanem. No a nyní, debutová deska kapely zachytila Darona na jeho melodickém a metalickém (zřejmě spíš metalovém) - obojí najednou - vrcholu. Songy se řítí od skřípavého, chemicky nabytého thrashe, až po chytlavá, temná a melodická přemítání. V jejich středu se nachází Daronův nezaměnitelný hlas a úchvatná kytara. A teď Daron a John rozjímají o Scars, jejich filozofii a této podstatě pro ARTISTdirect. Během přípravy svého debutu si oba našli čas promluvit o všem kolem kapely v tomto exluzivním rozhovoru.

AD: Zní to jako bys se Scars našel dokonalý střed mezi Slayer a The Beatles. Ty písně jsou často jako vlak co má vykolejit, ale současně nepostrádají naprosto čisté melodie.

Daron: [smích] No tak dík moc! Když jsem dělával interview za dob první desky SOAD, přesně takhle jsem jsem se snažil popsat směr, jakým směřuju. Říkával jsem, 'všechno od Slayer až po Beatles'. Je fakt vtipný, žes to řekl. Četl jsi nějaký z těch starých interview? [smích] Vždycky jsem říkal, že můj skladatelský styl spadá někam mezi tyhle dvě kapely.

AD: Ta pulzující, neurvalá melodie vychází v písních jako "I Like Suicide". Pak zase skladby jako "World Long Gone" mají nějaký chytlavý melodie (nejspíš, v originále hooks). Je to pěkně různorodý.

Daron: Díky chlape. Oceňuju to, fakt jo. Nejlepší věci vždycky vyjdou v ten samý čas. V hodně případech ty písně prostě vyšly ven, ať už jsem hrál na klávesy, kytaru nebo jiný nástroj. Někdy se to celý prostě navzájem poskládá dohromady. Jindy se k tomu vrátím a něco upravím. Co se větší části týče jsem měl představu co by měly dělat kytary, basa, bicí a dokonce klávesy a vokály. Ta píseň už je v mojí hlavě, v celé své kráse. Takže když hraju na kytaru a zpívám, můžu v hlavě slyšet jak jde i všechno ostatní.

AD: Takže tohle je hlavní proces za songy pro Scars?

John: Daron s sebou přináší písně už tak z 85 až 90 procent hotový. Většinu času než jde do studia tráví jejich tvorbou. Když už se tam dostaneme, můžu sem tam něco navrhnout. Někdy ty návrhy fungují skvěle, někdy ani trochu. To prostě záleží o co vždycky jde. Bylo to jen o něco jednodušší, protože jsme tentokrát na ty rozhodnutí byli jen dva. Takže o něco méně komplikovaný, ale jinak to fakt nebylo moc jiný od SOAD. Jsem pomalu pořád v tom (výraz 'zone'). Když mě posadíš za bicí soupravu teď hned, budu v tom. Když hraju, čím je ta hudba melodičtější, tím více to v sobě cítím. Tak nějak už pomalu ani nepotřebuju být zrovna ve výkonu. Prostě se to děje. Je to prostě přirozená věc, jako dýchání nebo chození. Ani o tom nemusíš moc přemýšlet a prostě se to děje.

AD: Takže Darone, ty máš tyhle myšlenky a nápady v hlavě a jen čekají až je z ní dostaneš?

Daron: Někdy ani nevím, jaký ty myšlenky jsou. Je to skoro jako že ani nevím co řeknu v dalších třech čtyřech větách. Ty se zeptáš a pak ty slova tak nějak vyjdou na povrch. To se nedá předvídat. Ve skutečnosti to není, že bych si sednul a řekl, 'Teď napíšu song takový a takový.'. Ty texty vylezou tak nějak náhodně, současně s hudbou.

John: Nemám páru kde tyhle věci Daron bere, abych byl upřímný. Nenapsal bych píseň ani kdyby mi to mělo zachránit život, ale on má uvnitř skvělou rovnováhu melodie a pocitu úzkosti. Vypadá, že to dává ven v těmi nejzajímavějšími způsoby. Nepíše typický skladby a za to má mé uznání. Já bych to nedokázal. Nemohl bych hrát na hudbu, která pro mne není výzvou. Každý by chtěl být bubeník. Takže Daron ve své mysli píše hodně hudby, která bude podle něj pro bubeníka výzvou. Současně kdybych to nějak zvýraznil, bylo by to víc o bicích než hudbě a v to já nevěřím. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si to ujasnil, že píseň samotná je důležitější než moje bubnování, ale neuvědomil jsem si to ještě před takovýma deseti lety.

AD: Vypadá to jako že všechno vychází přirozeně, a ty opravdu nemáš žádný zábrany.

Daron: Prostě kolem toho nerad stavím zdi, nebo nerad říkám 'Dobrá, děláme metal, anebo děláme rock,'. Je to co si sama píseň žádá ode mě a od zbytku kapely. To je to co děláme. Následujeme tu píseň. Když skládám píseň, která potřebuje víc 'synth', nebo to potřebuje být víc 'metal' - ať je to cokoli - přidám to tam. Je to cokoli si žádá sama píseň. To je co musíme zohlednit.

John: Opravdu to záleží na tom, po čem ta píseň volá. Hodně týhle muziky je víc orientovaný do rocku jako v kontrastu k metalu. Musím hrát na tu muziku. Jasně, že jsem byl velký fanda Johna Bonhama (wiki), stejně jako Davea Lombarda (wiki) a Keitha Moona (wiki). Uvidíš v tom spoustu odlišných stylů. Prostě to záleží, co chce ta která píseň, v podmínkách toho jaké vlivy přitom vyjdou ven.

AD: Toť proč ty písně vynikají, protože je necháte postavit se do středu pódia. (obrazně:))

Daron: Díky. Můj přístup je ne tak 'technicky' náročný, víš co mám na mysli? Je to spíš emocionální záležitost. Je to o tom být ve správný moment ve správnym stavu mysli, a je to náladová záležitost. Takový je můj přístup. Nemá to co dělat s technickou stránkou čehokoli.

AD: Kolik času trvalo tohle album vytvořit?

John: Vzalo to tak rok až rok a půl. Nic se kolem nás neděje nějak extra rychle. Samozřejmě, nic co stojí za námahu se neděje rychle a na půl práce. Je lepší věnovat tomu nějaký čas a ujistit se, že to děláš správně. A jakmile je hotovo, je hotovo. Takže se ujišťujeme, že je to nejlepší možný, protože jakmile už je to venku v prostoru, chceme si být jistí tím, že to lepší být nemohlo. Musíme bojovat proti těm naléháním, co to chtějí mít venku co nejdřív.

AD: Ta nejlepší hudba je rozhodně založená na pocitu. Je to emocionální a nemůže to být nějak kvanitfikovaný.

Daron: Nějaký z těch komických textů co píšu, nemůžou být napsaný na kus papíru. [smích] Texty co jsem napsal prostě vyšly do mojí hlavy. Někdy si je musím napsat jako odkaz, nebo pro zapamatování. U některých z nich jako "Chemicals", nebo v minulosti 'my cock is much bigger than yours', kdybych si býval sednul a ve skutečnosti si je napsal na papír, pravděpodobně bych si říkal něco ve stylu 'tohle zpívat nemůžu, vypadal bych stupidně'. [smích] Když si je ve skutečnosti nenapíšeš, jsou víc jako myšlenka, spíš než verš který jsi napsal.

AD: Touto cestou vycházejí přímo z těch písní.

Daron: Jo, prostě vyjdou v ten moment. Nikdy se neposadím a neřeknu si, 'chci napsat píseň o tomhle,' nebo 'dneska jsem viděl něco na ulici a chci o tom napsat song'. Nechám to stát se. Všechno z toho co vidím, nebo dělám, vyjde ven v textech. Ale děje se to spíš podvědomě než záměrně. Vychází to ze zadní části mojí mysli a věci se míchají dohromady. Můj osobní život se smíchá s válkami ve světě, politikou a náboženstvím až ke kočce co chodí kolem mého domu. Je to všechno součástí světa a je to všechno součástí mého světa. Nedávám na to žádnou cenzuru. Nejsou žádný pravidla, který by říkaly, že musím psát jen o politice, nebo být jen pořád naštvaný. Ta hudba může jít od extrémní radosti, přes extrémní frustraci až po nasranost a podobně. To je všechno obsaženo v mém životě. Všechno to tam je. Nechám to vyjít podvědomě. Často něco napíšu a ve skutečnosti ani nevím o čem zpívám. Pak mi to dojde, třeba po roce. A řeknu, 'Wow, teď vím o čem to bylo. Nevěděl jsem to, ale teď ano.'

AD: Co se týká těch skladeb, "Whore Street" a "Universe" opravdu byly úžasný. Jaký skladby stojí nad ostatní pro vás?

Daron: Můj otec má hodně rád "Universe". [smích] Cítím, že můj styl tam pořád byl, ale nechtěl jsem na to jít kopírováním čehokoli, co jsem udělal dřív. Taky jsem nechtěl nechat jít svojí identitu jako skladatele, a to je čeho jsem se se Scars snažil dosáhnout. Chtěl jsem tomu dát vlastní sound, ale současně jsem nechtěl úplně ztratit kontakt se svojí skladatelskou minulostí.

John: Ty písně jsou všechny tak unikátní. Řekl bych, že moje oblíbená, kdybych nějakou vybrat musel, je "Babylon". Opravdu není způsob jakým to vysvětlit. Není to jako sloka-refrén, sloka-refrén. Je to velmi odlišný. Je to víc 'kus' než píseň.

AD: Dobrá, ty se vyvíjíš, ale chceš si udržet svoji identitu.

Daron: Odhaduju, že to je to, čeho se snažím dosáhnout, a není to lehký chlape. Fakt není.

AD: Cítíte, že je tady ohledně vaší desky hodně nátlaku?

Daron: To je, díky očekáváním, která přichází od SOAD. Vždycky jsem říkal, že karty hrají proti mně a Scars. Když se podíváš zpátky na kytaristy, kteří si založili vlastní kapelu, nebude tam moc úspěšných příběhů. [smích] Byla to výzva jako žádná jiná. Ačkoli jsem se vždycky cítil pod výzvou. Udělali jsme první SOAD desku. Pak bylo první výzvou Toxicity, Hypnotize a Mezmerize bylo tou další. Dále se vyvíjet byla výzva. V případě Scars jsem se snažil vyvíjet, ale ne aby z toho byla evoluce SOAD. Současně jsem chtěl udělat Scars svojí vlastní záležitostí. Byla to výzva chlape, to musím říct. To je to, proč mi to nějaký čas trvalo. Tenhle projekt začal v mojí hlavě ještě když jsem psal Mezmerize/ Hypnotize. Tak jsem to chtěl dát dohromady způsobem, jekým to dohromady jít mělo. V tý správný formě, členy kapely a songy. Chvíli to trvalo. Cítím, že teď mám (pro to) ty nejlepší kolegy v kapele a vůbec všechno.

John: Je tady určitý pocit tlaku, ale já mu nikdy doopravdy nepodléhám. Vzrůstám pod ním. Když na sebe přesto netlačíš, jaký to má smysl? Když nerosteš tak umíráš. Tak se na to dívám. Kdybychom teď dávali dohromady další album pro SOAD, byli bychom pod tím samým tlakem, protože jsi jen tak dobrý jako tvoje poslední deska. Kdybychom přišli s kusem podělaný desky, nikdo by to nechtěl. Jediný rozdíl mezi kapelama je odlišná atmosféra. Nejsou to ti samí členové. Hudba je odlišná. Není to nutně charakteristický pro SOAD, jen se to toho dotýká. Největší nátlak na nás byl dostat se přes to, co už jsme udělali dřív. Tak dlouho jak se budeme cítit, že se nám to daří, je všechno v pohodě.

AD: Naživo ve Whisky jste to rozsekali, a to se jednalo o první show.

Daron: Jo, dostalo se nám skvělý odezvy. Abych byl upřímný, byl jsem nervozní jak svině. Ten den jsem se cítil, jako bych spolknul tenisák. Bylo tam dost nervozity. Ale jak jsem se dostal na pódium, byl jsem v pohodě. Odezva od publika, během a po, byla úžasná. Fakt nějak nechodím na net a nečtu blogy, ale moje holka a přátelé říkali, že se jim to fakt líbilo. Dostali jsme komplimenty jak nekompromisní jsme byli. To pro mě znamená hodně. Tohle celý byl pracovní proces v podmínkách dostat do kapely ty pravý lidi. Nějaký z nich fungovali, nějaký ne. Ten fakt, že to došlo až na pódium, pro mě hodně znamená. Nechtěl jsem aby to byla kapela ve stylu, 'My jsme Daron a John. Jsme z velký kapely. Pojďte nás poslouchat,'. Chtěl jsem, aby to dokázalo samo sebe na vlastní pěst. Když to vidíš, ucítíš to na vlastní kůži. Není to tahle kapela, co dělají chlápci z jiný velký kapely. Chci všechny tyhle myšlenky vymazat, když vidíš Scars.

AD: Potřebujete, aby měl každý člen kapely svoji vlastní identitu.

Daron: To je důležitý. Není lehký odstartovat kapelu. Jen protože dostaneš pět týpků z velkých kapel, neznamená že budeš dobrý, ani že mezi váma bude nějaká chemie. Tak jsme to neudělali. Nešli jsme a nevybrali kytaristu a basáka z naší oblíbený platinový kapely, abychom získali publicitu. Chtěli jsme z toho dostat kapelu s chemií. Jak na mě působí? Jak působím já na něj? Ten řetěz jde dál a dál, až se nakonec spojí v celý kruh. Tak cítím naší kapelu. Cítím, že každý zapadá do svého a doplňuje ostatní. Když jsem na pódiu tak to cítím.

AD: Ve Whisky byla patrná energie, lidé mohli cítit, že tohle je znovuzrození.

Daron: Paráda chlape! Když tohle říkáš, je mi fakt dobře, protože jsem tvrdě makal abych se dostal až na tenhle bod. Pro mě jsou nejdůležitější písně. Je důležitý, dostat je ven. Je to pro mě fakt důležitý, že dostanou tu šanci. Ty věci, co říkáš, pro mě fakt něco znamenají.

AD: Co bylo na show ve Whisky nejvíc pozoruhodný, byl ten odliv a příliv emocí. Dostalo se na všechno od štěstí až po smutek.

Daron: Je to všechno mojí součástí. [smích] Nemůžu dát do svých písní jen jeden pocit. Mám jich spousty a taky spousty nálad. Sral bych si na vlastní tvorbu, kdybych tam implantoval nějakou bariéru jako 'můžu být po celou dobu jen nasraný,'. Spousta kapel to tak dělá a já jsem fandou spousty z nich. Ale já to prostě dělat nemůžu.

AD: Vy chlapi máte taky mezi sebou úžasnou chemii.

John: Musíš si uvědomit, že s Daronem hrajeme už tak dlouho. Je těžký nestat se na pódiu jednou osobu, v jistém smyslu. Oba se zásobujeme energií. Vždycky jsem se upnul spíše na kytaristy, protože se upínám spíše na melodii a vokály než na basu. Neznamená to, že bych se Shavem nebyl pěkně navázaný, to jsem byl vždycky, ale prostě jsem hrál víc na melodii. Takže je pro mě naprosto přirozený hrát s Daronem.

AD: Co se týká souslednosti, ten set působil jako film.

Daron: To album bude proudit v tom samém duchu, tak že se jedna píseň hodí k jiné. Rozhodně je tady na nás tlak udělat něco významnýho.

AD: Jaký to bylo ve Whisky pro Scars?

Daron: Miluju Whisky. Myslím, že je to můj oblíbený klub k vystupování v L.A. Když jsme hrávali v klubech se SOAD, tohle pódium jsem si užíval nejvíc. Vždycky jsem to tam miloval. Mám rád historii toho místa. Mám rád když tam vystupuju a vím přitom, že tam to samý dělali lidi jako Jim Morrison. Nechybí tomu tam určitý duch. Takže tam hraju rád. Je to tam trochu drsný a temný. Není to celý hezký a okázalý. Většina lidí co tam vejde obvykle řekne, 'Tohle má být ono?' a já na to, 'Tak to právě být má!'. Lidé čekají víc, protože je to 'The Wisky', ale je to prostě drsný a temný starý klub.

John: První show co jsme hráli se SOAD byla právě ve Whisky a stejně tak jsem to chtěl se Scars. Je to trochu surrealistický, protože když se podíváš zpátky, byl jsi tím tak zaměstnaný, neuvědomíš si co se děje a čeho jsi dosáhnul. Když si pak na to chvilku najdeš, je to celkem šílený. Dosáhli jsme toho hodně a je hezký mít příležitost dokázat to znovu.

AD: Atmosféra ve Whisky fungovala dobře ve spojení se záhadností kolem Scars, protože si budujete svoji vlastní historii. Jaká byla Coachella?

Daron: Vyšlo to fakt dobře. Energie byla dobrá. Byl jsem si dost sebejistý, když jsem šel s touhle kapelou na pódium. To je dost důležitý. Musíš tu energii cítit ať se otočíš doprava nebo doleva. A já nepochybuju, že jsme tam nastoupili a natrhli tomu prdel. Cítím to a to samý jsem cítil se SOAD. To je k čemu jsem s tou kapelou směřoval, ne nutně ten pocit jako při hraní se SOAD, ale ten duch co byl s námi když jsme hráli. Musíš mít toho ducha a chemii dohromady. Nemůžeš jen dát dohromady nějakýho Toma, Dicka a Harryho a myslet si, 'já se o to postarám,'. Ne, když tě lidé sledují, sledují celou kapelu. Nekoukají se jen na mě a na Johna. Každý musí zesílit. Každý musí mít toho svého ducha a svůj vlastní pocit, který odpovídá dané písni. Když tam jen nastoupíš a jamuješ, není to tak o show, ale když tam jdeš s tím že chceš ucítit ten rauš, musíš k tomu mít lidi, co tě obklopují s tou samou energií. Nemůžeš si jen tak vejít na basketbalový hřiště a mít tam všechy, až na jednoho co jen tak postává kolem. Každý musí mít to zapálení a vášeň.

AD: V šedesátých a sedmdesátých letech měly kapely individuální charaktery.

Daron: Myslím, že v průběhu let rock trochu toho charakteru ztratil. Lidé se někdy soustředí fakt dost na frontmana. V některých případech ani neví, kdo je v tom zbytku kapely. V začátcích rocku jsi měl Little Richarda, The Beatles, Peta Townshenda a tolik dalších unikátních postav. Teď máš lidi, co se snaží kopírovat ty charaktery třicet let zpátky. Říkají si, 'je dobrej, protože tohle je jak u Bowieho,' nebo, 'je dobrej, protože mi připomíná T. Rex,'. Ale mělo by to být prostě 'ne'. Mělo by to být dobrý a hovno připomínat. [smích] To je to, co mě osloví. Možná by to mělo mít náznaky něčeho, ale někdy jsou kapely takový kopie až je to neúnosný. Máš tady 50 kapel co zní jak Joy Division. Je to neúnosný. Joy Division byli Joy Division a stáli sami o sobě. Proto byli dobrý.

AD: To je důvod proč už nikdo neprodává desky. Která z mladých kapel udělala onu skvělou desku, co bude nadčasová?

Daron: To je těžký vybrat. Nějaká taková kapela může být na undergroundové scéně, ale protože je nepopostrkuje žádná mašina korporace, nikdy se o nich neuslyší. Snažím se psát písně, který nebyly tak úplně naaranžovaný. Nesrovnávat se s nějakými velkými skladately, ale velký skladatelé jsou mým vlivem. Když se podívám zpátky na Bowieho, tak si řeknu, 'Tenhle chlap byl skladatel. Psal písně ve stylu, jaký do tý doby nikdo neslyšel,'. Co mě ovlivňuje spíš než jeho muzika, je ten stav mysli, ve kterém přitom mohl být. I když jsem taky velký fanda jeho hudby, jeho obraz v mysli byl takový, 'Poskládám ty písně, ale bude to odlišný od Beatles nebo The Kinks. Budou to David Bowie písně,'. Tak k tomu se snažím dojít. Chci být skladatelem, ale v rámci svý generace. A v mojí generaci nemůžeš jen tak vymazat hudbu. Vyrůstal jsem na metalu. Vyrůstal jsem na gothic hudbě. Vyrůstal jsem na klasickém rocku a dost možná všech dalších rock and rollech co existovali v posledních 50 letech. Co se týká toho předtím, mám vlivy z arabské hudby let 40-tých a blues let 40 a 50-tých. Vstřebal jsem všechnu tuhle muziku a to mě udělalo skladatelem jakým jsem. Když psal Bowie, nebyl tady žádný metal nebo Depeche Mode. Snažím se být skladatelem dnešní doby, ne tý jeho ani žádný jiný. Nesnažím se kopírovat něčí rockový zvuk. Hodně těch rockových skladatelů je ale mým vlivem.

AD: Vyrostl jsi jako hudební fanda žijící a dýchající hudbou.

Daron: Jo, vyrostl. Dokonce jsem měl před pár lety vlastní label, jmenovalo se to EatUrMusic. To je v podstatě jak žiju. Fakt se zajímám o kreativitu a umění jako celek. Vyrostl jsem kolem toho. Oba moji rodiče jsou umělci. Takže to byla velká součást mého života od chvíle co jsem se narodil. Vždycky kolem mě byli lidé, co tvořili. To je pro mě důležitá věc, chci pokračovat v té tvorbě.

AD: Vypadá to, že začínáš být více osobní než kdy jindy.

Daron: Cítím se na ty písně pyšný jako na cokoli co jsem napsal dřív. Vím, že to říká hodně lidí, a hodně jich to říká před vydáním nového alba. Opravdu to cítím, opravdu to tak myslím. Cítím se těmi songy jistý. Některý z nich jsou tím nejlepším, co jsem stvořil, tak to vnímám. Když je hraju, tak jsem si tím jistý. Nemůžu se dočkat až to lidé uslyší. Jsem trochu nérvózní, ale současně se těším. Vím, že budou k lidem promlouvat. První test písně je následující, 'Promlouvá to ke mně? Dělá to se mnou něco?'. Obvykle když to promlouvá ke mně, bude to tak i s ostatníma lidma. V každém případě mě tyhle písně oslovily a něco jsem z nich cítil. Takže si myslím, že to tak bude i s ostatníma.

AD: Je to nahrávka, kterou budou lidé potřebovat slyšet od začátku do konce.

Daron: To doufám, protože to se taky vytratilo. Lidé neposlouchají desky. Poslouchají jen písně. Způsob jakým jsem zkonstruoval tohle album, stejně jako každý předešlý, je takový, že je přímo myšleno poslouchat to jako celek. Vím, že spousta lidí na tohle nemá čas, ale doufejme, že v určitý moment si ho najdou.

AD: Odkud přišel název kapely?

Daron: To je zajímavý. Nemá to co dělat s Broadway (wiki). Na Broadway Street v Glendale (wiki) máš ty světla a já si vždycky myslel, že je na nich něco divnýho. Jako teenager jsem chodil na Glendaleskou střední a máš tam tyhle světla, co mají na spodku vyrytý svastiky (wiki). Není to grafiti, ve skutečnosti je to součástí jejich designu. Jsou takhle zjizvený. Od toho pochází to jméno. 'Šrámy na Broadwayi' jsou ony hákový kříže na světelných sloupech (jo, pravděpodobně). Jen je pro mě záhadou, že to tam pořád nechávají. Jsou to jedny z nejstarších věcí, co ještě na Glendale zůstávají. Nejsem si jistý, že to jsou nacistický kříže, protože tu mohly být ještě předtím, ale vždycky jsem to shledával fascinujícím. Ten obraz je pro mě prostě hodně zajímavým a je to temný. Můžu vzít to jméno a znamená to pro mne něco jinýho. Lidé někdy říkají, 'svět je jedno velké jeviště,'. Dobře, SOB může taky znamenat, 'Svět je jedno velký jeviště a všechno co jsme my je jizva na něm,'. Může to mít řadu různých významů. Ta idea vzešla z oněch světel, a pak když si ve skutečnosti sednu a popřemýšlím o tom, smysl za tím jménem je úplně odlišný a se světly to nemá vůbec co dělat. [smích]

AD: Ta fráze také znamená, že každý vystupuje určitým způsobem.

Daron: To děláme právě teď. Nerad dělám věci v rámci jedné dimenze. Mám rád když jsou věci obsáhlý. Chci aby si 50 odlišných lidí vzalo z mých písní a čehokoli co stvořím 50 odlišných věcí.

AD: Není to tak, že by to lidi přimělo myslet, ale že je to nechá myslet. Tak často je nám řečeno, jak máme myslet a jak cítit. Lidé mohou čerpat svá vlastní odůvodnění z tvých skladeb.

Daron: Preferuji to nad vysvětlení věcí. Lidé tak často sami sebe rozladí, a věci je přitom tak lehký pochopit.


(zatím jsem to po sobě nečetl)

2 komentáře:

slasher řekl(a)...

tak když tak přejíždím ten příspěvek a vidím jak je to dlouhý, docela si říkám, že tak těch pět hodin na překlad ještě bylo celkem rychle:) jinak dobrý interview, ale přijde mi že se občas jak John tak Daron docela opakují

Anonymní řekl(a)...

5 hodin je docela dobrej čas... Tohle bych dělal tak dva dni...:o) Jinak jo, příde mi to trochu zbytečně nafouklý interview - na to kolik toho řekli novýho a podstatnýho :-) Ale jo je to pěkný a několik novejch věcí to přineslo...
D_M