Kerrang! - 'Second Life'

Po delsi dobe jsem se dostal k prekladu, tak alespon neco nez dojde rada na ostatni. Tenhle clanek je skutecne povedeny, dobre napsany a nejedna se jen o takove ty kecy o nicem, presvedcte se sami...

Jinak se mi ho podarilo sehnat, takze se muzete tesit na lepsi skeny. Ty soucasne jsou ale dostatecne. Najdete je zde.

Kerrang! 30.7.08

Scars On Broadway - „Druhý život“

S tím jak pomalu dohořívali SOAD, Daron Malakian a John Dolmayan byli hladoví po něčem novém. Nadešel čas Scars On Broadway. Hlavně si nemyslete, že tohle je nějaký vedlejší projekt...

Vyděšený je to slovo, které Daron používá. Když poprvé zjistil, že se členové SOAD odloučí, právě v té chvíli byl ‚vyděšený‘. Z odposlechu mezi řádky je zřejmé, že ten nápad nevzešel z jeho strany, ale že zpěvák Serj Tankian vyjádřil přání zkusit to pod svým vlastním jménem. Dostatečně brzo Malakian pochopil, že tahle situace není pod jeho kontorolou a že musí pro své písně najít nový domov. A to byl ten jeho strach: že nebude schopen najít onen nový domov, anebo pokud najde, nebude je moci dostatečně zabezpečit.

„Po dobu 14-ti let,“ říká Daron, „šly mé písně do SOAD. Tam žily a tam jsem cítil že patří.“

Už při přípravě na nevyhnutelné ‚odloučení‘, ať už na zkoušku nebo jinak, měl Daron představu Scars On Broadway v hlavě, a to už od roku 2005, od doby kdy SOAD nahrávali své zatím poslední album (alba). Již v době, kdy skupina vyrážela na turné pro podporu těchto alb, měl kytarista jasno, že kapela už jen „prakticky předstírá“. To skončilo v létě 2006, poté co SOAD odehráli svůj poslední koncert na floridské West Palm Beach. Malakian letěl domů a po cestě z LAX Airport do Glendale mohl nerušeně popřemýšlet o tom, jak transformovat zvuky ve své hlavě do něčeho, co mohou slyšet i ostatní lidé.

Jedna věc, kterou věděl jistě, byla, že chce vytvořit něco odlišného. Jak říká, nemohl „předělat Aerials nebo Chop Suey.“ Ne jenom proto, že výsledek by byl pouhá „chabá napodobenina“ těch skladeb, ale i proto, že prostě neměl nejmenší zájem něco takového udělat. Místo toho pracoval podle rozvrhu, kdy vstal pozdě odpoledne, pozdě večer začal pracovat a skládal hudbu až do chvíle, kdy většina lidí vstává k snídani. Tak stvořil 15 písní, které nakonec tvoří album „Scars On Broadway“.

Dal si na čas. Nedošlo k žádnému období smutku, následovaného zmáčknutím tlačítka pauza pro SOAD. „Ani na posledním turné nebyly žádné rozpory“, říká. „Nehádali jsme se, nebo tak něco.“ Ale poprvé od té doby, co byl ještě teenager, se stal nezávislým na třech dalších lidech, stejně jako další tři nebyli závislí na něm. S tímto vědomím si pracoval vlastním tempem; psal písně, vyhulil spoustu trávy a sem tam navštívil domácí zápasy hokejového týmu Los Angeles Kings.

Když byl připravený, obklopil se muzikanty. Hrál se dvěma různými bubeníky („dobrý chlápci, jejich jména byste neznali“), předtím než zavolal Johnovi. Zbytek ‚nového domova‘ vybavil přídavným kytaristou a sekundárním zpěvákem Franky Perezem, klávesákem a hráčem na perkuse Danny Shamounem a basákem Dominicem Cifarellim. Jak to bylo ve zvyšující se míře v případě SOAD, i tady se kytarista chopil role hlavního zpěváka. Rick Rubin, dlouholetý producent SOAD, zaskočil s nějakou tou radou k procesu nahrávání. Ale vždycky bylo jasno, že odteď bude produkovat Daron.

Což je důvod, proč po čekání delším než se ve skutečnosti zdá, je v letním slunci pomrkávající Malakian připravený konečně představit světu záležitost, která existovala v jeho hlavě více než tři roky.

Scars On Broadway. Nebo jak on říká zkráceně - ‚Scars‘.

„Jestli jednu věc nesnáším, tak je to sousloví vedlejší projekt,“ říká. „Nesnáším to proto, že to zní tak lacině. Pro mě jsou Scars pořádná kapela, ne vedlejší projekt. Šel jsem do toho na sto procent. Udělal jsem co jsem mohl, abych učinil ty správný kroky a ujistil se, že tahle kapela je něco, na čem stojí za to dělat. Věci, který mě vedly až do tohohle bodu, nemusely záležet na mém výběru, ale teď jak jsem tady tak cítím, že jsem na správném místě. Ze všechno kolem toho mám dobrý pocit.“

Jak znovu začínáš, máš vůbec nějaký strach, že jako album může Scars On Broadway neuspět?

„No, rád bych aby si to lidé...,“ Daron zastaví.

Koupili?

„Jo,“ řekne a pak rychle dodá, „ale ne pro peníze.“ Proč teda? „Protože chci, aby ty písně získaly ve světě stejný místo, jako ty předešlý.“

Scars On Broadway je opojně skvostné album. Obsahuje skladby, které jsou na efekt silnější než ty SOAD. Nebylo by dobře popsat je jako popovější ráže, ale tak úplně špatně také ne. Jsou tam momenty, které jsou tak nakažlivé, že je po dvou –možná dokonce jednom- poslechu budete opakovat pořád dokola. Tohle je působivé dostatečeně, ale momenty kdy do toho zazní klasický rock, nebo to jaký se zde dá najít perfektní pop, se jeví originálně a dokonce neobvykle, spolu s podmanivými refrény, které se někdy skládají z ničeho jiného než jen z kousku inteligentního frázování. Jako mnohé skvělé hudební dílo, Scars On Broadway zní nenuceně.

I když ho jiní lidé vidí jako kytaristu, jak říká, Malakian sám sebe má a vždy měl za zpěváka – skladatele. Skládá nepřetržitě – „v průběhu let pravděpodobně stovky skladeb“ - ne jen když to zrovna vyžaduje kapela nebo nahrávací společnost. Dnes sedí v hotelovém pokoji v sedmém poschodí londýnského City Inn a mluví o sobě a své muzice. Má černý šátek a černé všechno ostatní. Hotel se nachází při severním toku Temže, v pěším dosahu od sídla parlamentu (Houses of Parliament). Navzdory tomu je ale šance, že by popošel těch 200 yardů co ho dělí od Big Ben, asi stejně velká jako že pocestuje na Měsíc.

S pozvolným úsměvem přiznává, že může působit trochu divně. „Ve skutečnosti,“ dodává, „výstředně by mohlo být lepší slovo.“ A to se netýká jen času, podle kterého funguje, a který je normálně spojený s osobami, které rády jak chutná krev. Užívá si svoji domácí rutinu, má rád když je doma a panikaří při vyhlídce toho, že pojede ven na turné. Většinu času se vyhýbá společenským situacím, popisuje sám sebe jako „velmi nesmělého, když dojde na to seznamovat se s lidmi.“ Navzdory milionům desek prodaných v průmyslu proslulém svým uvolněným přístupem k osobním vztahům, Malakian se potýká s potížemi, i když jde o to říct dívce, že se mu líbí. Vždy předpokládá to nejhorší a tak to pokračuje až do té chvíle, kdy od ní poprvé uslyší, že ho má ráda.

Pokud si to dáte dohromady, ale i když ne, Daron Malakian –rockový Woody Allen- působí jako nezvyklý typ na někoho, kdo stojí v čele rockové kapely. Ale vůbec ne, říká on. Prý stával v centru pódia už v garážových bandách, kde hrál ještě před SOAD. Říká, že při působení v SOAD býval středem mnohé pozornosti a na pódiu byl ten zodpovědný za velkou dávku interakce s publikem.

„Když jsem na pódiu, jsem kompletně jiná osoba od té, se kterou se právě bavíš. Na pódiu se ze mě stává účinkující, někdo dostatečně sebevědomý vystupovat před obecenstvem. Kdykoli se vidím ve videích, vždycky jsem překvapený, jaký jsem na pódiu, někdy se dokonce cítím trapně. Ale na onom pocitu, který dostanu z toho, že se stanu tou osobou, jsem závislý. Také to hrálo velkou roli v tom, že jsem dal dohromady tuhle kapelu.“

Náš zpěvák-skladatel je ale vděčný, že není tou osobou, jakou se stává na pódiu, veškerý čas. Proč?

„Protože ti lidé co takoví jsou, tíhnou k tomu, že se z nich stanou kreténi.“

Jestliže Daron Malakian je nebe, dole sedí dudy. John Dolmayan právě finišuje s večeří ve vzdušné a pohodlné restauraci hotelu City Inn. V tuhle chvíli maže máslo na pečivo a odpovídá na otázky, na které jsem se v některých případech ani neptal. Nevytrénovanému uchu může znít jako New Yorčan, ačkoliv si tím láme hlavu. Vypadá také jako člověk, který ví jak na ruční práci, nebo, pokud si to situace žádá, i na práci pěstí. Můžete vsadit svůj život na to, že když dojde na to říct dívce, že se mu líbí, nemá s tím ani trochu problém.

„Rád s lidmi jednám otevřeně,“ říká. „Rád říkám pravdu a taky ji rád slyším.“

To tedy. Vypráví mi historku se zástupcem managementu SOAD, kterého podezříval ze lhaní. Když v té době pobývali v londýnském hotelu Metropolitan, John toho chlápka potrestal používáním čísla jeho pokoje tak, aby se jeho účet za útraty na onen pokoj vyšplhal až na 5000 Liber. Sushi, koktejly, vzkazy a podobně. Dolmayan se pak chytal za břicho, když byl jeho oběti předložen účet, za který nebyl zodpovědný. Účet, který ho John donutil zaplatit.

„Měl ke mně být upřímný, to je všechno co požaduju.“

Působí to ironicky, že zrovna ten člen SOAD, který z nich nejvíc pasuje na rockovou star, byl ten co neměl žádné pevné úmysly pokračovat s hudbou. Stejně tak působí ironicky i to, že ti dva členové SOAD, kteří spolu slovy Johna „vycházeli nejméně“, jsou teď opět bok po boku.

Jako plán na ‚hiatus‘ okupovala Johnovu mysl komiksová společnost, Torpedo Comics. Se svojí dodávkou vyrážel na výstavy, nosil bedny, stavěl stánky. Byl z něj ‚Working Joe‘, někdo ochotný zašpinit si ruce.

Na těch výstavách k němu mohl kdokoli přijít a zeptat se, „Co ty tady děláš?“ A on by odpověděl, „Proč bych tady neměl být? Představuješ si snad, že sedím celý dny doma a sosám kokain?“ Ale to byl jak říká ten problém se SOAD, že byl „vždycky John ze System Of A Down.“

„Nikdy jsem nebyl John Dolmayan. Přátelé a rodina by se vždycky chtěli bavit o SOAD. Chápu to, ale být bubeníkem v kapele to je něco, co dělám, ne co jsem. Chci být oporou pro své přátelé a rodinu, chci vědět jak se jim daří.“

„Myslím, že to je problém spousty rockových hvězd,“ dodává. „Zapomínají, že jsou normální lidé. Spěje to až do bodu, kdy nejsou schopní ani udělat si sendvič. Překvapuje mě, že někteří si dokonce sami čistí zuby.“

Takže na chvíli bez nějakých očekávání, že bude rocková hvězda, John Dolmayan, obyvatel Las Vegas,se jí zase jednou stal. Vzal Daronův telefonát a již podruhé propůjčil své značné bubenické umění skladatelově věci. To je proč se teď nachází tady, na cestě Evropou černým autobusem s neprůhlednými skly a za účelem pomoci představit Scars On Broadway vybraným evropským městům. Věci jsou stejné jako byly vždycky, s tím rozdílem, že teď je to jen takhle malinko odlišné.

„Na tomhle turné,“ říká John, „hrajeme publiku o velikosti tří nebo čtyř set lidí. Je to dobrý způsob se představit. Je skvelý znovu hrát na těch místech.“

Jaký bys měl pocit z toho, kdyby jste za rok touhle dobou hráli pro ten samý počet lidí?

„Pak bychom měli problém.“

Jak moc velký problém?

„Nech mě říct to takhle. Nejsem spokojený s průměrností. Očekávám, že tahle kapela bude v pozici headlinera na festivalech. Očekávám, že tahle kapela bude mít svoji vlastní kariéru mimo System na tři, čtyři nebo pět alb.“


Tři dny poté se Scars On Broadway nacházejí v Paříži. Černý autobus s matnými skly je zaparkovaný šest stop od La Maroquinerie, místa dnešního vystoupení. Dvě ulice odsud panuje dopravní chaos takových rozměrů, že to vypadá na mosh pit z 10 tisíc aut. Mimo dosah toho blázince, tady to vypadá poklidně a vesele. Uvnitř autobusu je hulení cítit tak silně, že by to hodilo do pohody i kobru. Daron sedí nahoře, kouří dýmku a vypadá sjetý jak pneumatika.

Je to překrásný den, slunečný a hřejivý. Stovka nebo více fandů se pohybuje kolem autobusu a čeká, až je pustí na místo konání dnešní show. O hodinu později se dav rozrostl na 300, s tím že se teď nachází v temném interiéru a zírá na prázdné pódium. Z repráků jim hraje Duran Duran a Kraftwerk. Atmosféra je zdrženlivá a plná očekávání, spíš to připomíná výstavu umění, než rockový koncert. Lidé tady neví, co mají čekat.

Vzhledem k tomu, jak na tom byl v autobusu, je vůbec s podivem že se Malakian udrží na nohách, natož odehrát koncert. Ale je to tak. Vystoupení Scars může trvat jen 45 minut (i když měli na kontě 5 alb, SOAD hráli málokdy set delší než hodinu a 20 minut), ale s ničím se nemarní a ta bezprostřednost a brilance první desky je přednesena zručně a s vervou. Bude to chvíli trvat, než se tři další členové kapely přestanou podobat najatým koncertním silám –dojem, který jen podporuje ten fakt, že propagace kapely se zatím účastnil jen zpěvák a bubeník- stejně jako bude chvíli potřeba, než bude Malakian pochopený jako zpěvák a kytarista spíš než jako frontman. Ale jak se kapela opře do Serious, dnešní poslední písně, zní to hodně zručně.

Paříž má Scars On Broadway v oblibě a až se plně seznámí s jejich hudbou, pravděpodobně si je zamiluje. Ale proteď to byl dobrý start, pár vystoupení aby se o nich mluvilo po celém kontinentu a následně také poslouchalo. Nahoře v šatně se nachází Daron s rozhozeným žaludkem a lehkým úsměvem na rtech. K obědu měl kebab a zajímá ho, jestli to je ona příčina jeho stavu. Dominic Cifarelli a Franky Perez zrovna hází zbytky do červené a modré tašky. Balení Doritos, čokoládové tyčinky, plechovky Coca-Coly a flašku Johnnie Walkera.

„Vážně doufám, že budou mít lidé šanci tuhle kapelu poznat,“ říká leader kapely, pomalu sám pro sebe. „Doufám, že jim dojde, že nejsem sólový umělec.“

Hodinu poté před autobusem, je to Daron Malakian na koho lidé čekají. V rukou kopie Toxicity, Hypnotize a Mezmerize. Malakian nemusí mít páru kolik stojí litr mléka, ale je si vědom jakou hodnotu má hudba. Stejně jako čekající Pařížané. Na cestě z budovy do autobusu se zastaví a začne s podepisováním.

Venku v teplé a temné pařížské noci, ať už se musí vypořádat s reálným světem jen na moment, Daron vypadá tak spokojeně, jak to o sobě v současnosti tvrdí.

A jeste dodatek...

„SOAD opět zahrají“

Bubeník John Dolmayan odhaluje, jak je to se SOAD...

„Očekávám, že se budeme pohybovat mezi touhle kapelou a SOAD. Že SOAD zahrají znovu, to je něco, na co bych si vsadil, protože je to něco částečně pod mojí kontrolou. Ale je těžký o tom mluvit právě teď, když chceme lidi koncentrovat na Scars.

Ale ve středu našich srdcí všichni víme, že SOAD opět zahrají. Ale stejně tak věřím, že kdybychom si bývali nevzali tu pauzu jeden od druhého, pak bychom se opravdu mohli rozpadnout. Po 12-ti nebo 14-ti letech nejen že jsi unavený z dělání jedné a té samé věci, protože se to stává monotónním, ale také jsi nucený s těmi lidmi vycházet. A nejlepší vztahy jsou ty, který nejsou nucený.“