Londýn, Astoria, 18.9. - Recenze

Trin7 a její již druhá recenze koncertu Scars!

Ráno se probouzím se strašnou kocovinou a valím si to na devátou do práce. Včera pod tíhou toho, že dnes musím do práce i když jsem původně neměla se to trochu víc přehnalo s pivky :D Nějakým zázrakem přetrpím do půl4, kdy dám šéfovi sbohem a ač je busy a on z mého odchodu zrovna odvařený není, tak jdu. Každopádně nebylo zbytí, páč se přesně stalo s čím se tak nějak počítalo a další hodinu se strávilo v londýnské traffic. Astoria, místo konání dnešního SOB koncertu se nachází v samém srdci Londýna. Jen několik málo kroků od Oxford Street.

Ke klubu dorážím chvilku po páté. Zjišťuji, že tam čeká skupinka jen asi 5-ti lidí, plus vedle sedí holčina, kterou jsem určitě viděla před 14-ti dny na Serjovi. Dám se s ní do řeči, ujistím se, že je to ona a jak před 14-ti dny, tak i na prvním londýnském SOB koncertě v Underworldu jsme musely stát nedaleko sebe. Za chvíli se k ní přidá přítel, lidí začíná pomalu přibývat a já musím do sebe hodit už druhý ibuprufen (hlava furt třeští jak střep :D …vážně už asi končím s pitím :D) Bolest ještě umocňuje skupinka 15-ti teenagerů, kteří dělají strašný bordel. Chováním a barevným oblečením jak do cirkusu rozhodně nezapadli a marně jsem doufala, že se spletli a vůbec nemají namířeno na dnešní koncert. Hodinu před vpuštěním do klubu přichází postupně Dominic a po něm Franky. Pozdraví se se všemi, vyfotí, podají ruce a zase zmizí v útrobách budovy.

V sedm nás pouštějí dovnitř, kde následuje snad hodinu a půl čekání. Stále s “opicí na krku to moc příjemné nebylo“ Na podium si to nakráčí předkapela a jako “strašně to rozjedou“. Zpěvák si to hned při prvním songu namíří do publika, což během jejich vystoupení zopakuje ještě asi 3x. Celé jejich vystoupení mi přijde dost ironicky komické. Mě osobně do varu rozhodně nedostali. Po jejich pro mě vysvobozujícím skončení na sebe naštěstí SOB nedají dlouho čekat.

Celou show odstartují písní Serious. Né úplně vyprodaný klub, hlavně v balkónové části se dostává dost rychle do varu. Byla jsem strašně ráda, že se mi opět povedlo ukořistit první řadu. (Tentokrát to bylo i oprávněně. Dorazila jsem jako sedmá v pořadí) .. Zase mi tedy Daron skoro plivat do tváře. Od nějaké třetí-čtvrté řady se tvořily pařící kotle a chudáky dvě holčiny musely security vytahovat z publika ven. U mě naštěstí nastal jen ten problém, že jako sardinka se nadalo takřka hnout. Takže se moc nezaskákalo. Celkově po dobu koncertu, pod nátlakem davu se hnulo tak o 8m doprava.

Vůbec netuším, jestli band zahrál všechny songy z nedávno vydaného debutového alba. Pamatuji, že určitě přidali China Girl a také vím, že celé asi 50-ti minutové vystoupení bylo jak nějakých 20min. Úplně strašně rychle to uteklo. Vůbec jsem nepobírala, že už to celé končí.

Při troše štěstí a přelezení zábradlí se mi povedlo ulovit Daronovo trsátko. Bylo to jedno s těch s kterým Daron onoho večera hrál. Backstage pracovník ho vyzvedl z pod Daronova mikrofonu. Řekla bych, že to bylo trsátko, které Daronovi vypadlo z ruky a někdo musel honem přispěchat s novým. Naklusala jsem si to ke stánku s tričky. Jelikož žádné jiné dámské, kromě toho co už vlastním s předešlého koncertu neměli, tak nakonec z nákupu sešlo.Další pyžamo do zásoby nepotřebuji. Dostat se po koncertu ke kapele bylo takřka nemožné. Bylo pro ně vymezeno místo v patře na balkoně, kam vás bez VIP Passu nepustili.

Myšlenka opětovného setkání s Johnem ba dokonce s Daronem mě ale nepustila. Jako v tu dobu hromada fanoušků ně nohy zavedly k zadnímu vchodu budovy. Po půl hodince čekání nás poctili návštěvou postupně Dominic a Franky, kteří neodmítli focení a poděkovali za náš příchod. Takže dnes už druhá fotka ulovená s těmi dvěmi :D Následovalo ještě další snad hodinové čekání, při kterém skupina čekajících prořídla na takových 15odolných. Musím uznat, že i přes strašnou zimu, hlava už naštěstí o sobě dávat nedávala byla dost sranda. Při společnosti jednoho securiťáka budovy, 60-ti letého ožrali a lidmi pracující pro kapelu to ani tak strašné nebylo, jak by se mohlo zdát. Nakonec nás jeden s těch backstage pracovníků poslal do nedalekého baru, kde měli členové údajně být.

A taky, že ANO. I když tedy bez Darona, celá kapela se vypíjela v baru. Všichni po 15-ti minutách vylezli a konečně zas po dvou měsících jsem stála Johnovi tváří v tvář. Už jsem nebyla ani tak vyplesklá jak poprvé. Když pak přišla řada na mě v řadě fanoušků zeptala jsem se ho jak to tedy vypadá s tím příjezdem do ČR. Řekl něco jako, že příští tour na ČR určitě nezapomenou a podotkl, že už tam v roce 98byl. Odpověď, že v tu dobu jsem byla ještě mimino a tak nebyla možnost ho tam zastihnout ho trochu pobavila. Pak přišla na řadu fotečka a vrhli se na něj další fanoušci. Opodál stál v obložení klávesák Danny, takže přišla řada na něj. Po rozhovoru, kdy si nejdřív myslel, že jsem Angličanka (nechápu jak nemohl slyšet můj východoevropský akcent, který rozhodně nezapřu) jsme se dostali, že jsem z ČR a on jako zarputilý fanda hokeje naší malou zemičku zná. Jsem mu řekla, ještě aby ne, když Česká Rep. je v hokeji nejlepší. Asi ho odpověď trochu překvapila, ale přít se nechtěl :) Zeptal se, jestli jsem tady přijela jen kvůli dnešnímu koncertu. Chtělo se mi zalhat, ale svědomí mi nadalo. John zavelil odchodným rozloučením k odchodu, páč tour busy už čekaly. Pak přišel nejkrásnější zážitek večera. Otočil se ke mně, plácli jsem si na rozloučenou a řekl něco jako: “Tady ti slibuji, že určitě příští tour ČR nevynecháme“ Takže i přes jeho lehkou opilost mě rozpoznal ve změti fanoušků a samotný John Dolmayan mi tu dával sliby. Ještě teď když píši tuhle review se mi chce skákat do oblak.

Takže se třeba vážně brzy dočkáme SOB u nás v matičce české zemi.

(všechny fotky tady a dvě videa najdete zde - vše také od Trin7)