Ultimátní zdroj informací ze světa SCARS ON BROADWAY! - projektu kytaristy a hlavního mozku System Of A Down - Darona Malakiana - a bubeníka SOAD Johna Dolmayana.

středa 10. září 2008

Vídeň, 4.9. - Naše recenze!

Následující reportáž měla být pro musicserver.cz, ale ten ji bohužel nepřijal kvůli délce a stylu 'moc pro znalce'. Takže se nakonec objevila na webu rockového magazínu Spark. Snažil jsem se to napsat i pro lidi, kteří neznají desku a možná ani kapelu, takže to podle toho sem tam (hlavně hned v úvodu) vypadá. Také jsem se chtěl zmínit o každé skladbě, která zazněla.

Další recenze na českém internetu se objevily na Vrbič's blogu a na Muzikus.cz.

Jak si můžete přečíst, byl to opravdu výtečný koncert...

----------------------------------------------------------------------------------

System Of A Down se zřejmě hned tak nevrátí. A stejně jako rozjel svůj vlastní projekt jejich zpěvák Serj Tankian, to samé udělal i kytarista/ zpěvák Daron Malakian a bubeník John Dolmayan – s jejich kapelou Scars On Broadway. Představte si rockovější Systémy...


„Tohle není můj vedlejší projekt - tohle je teď moje kapela,“ zdůrazňuje Daron. A sousloví vedlejší projekt opravdu moc v lásce nemá, takže bacha na to:)

Do Vídně jsem na ně vyrazil já, spolu se skupinou dalších deseti Čechů, ale co jsme měli možnost zaregistrovat, tak se jich tam objevilo ještě dalších sedm (!). Místo konání – Arena Wien – se nachází v průmyslové části města, konkrétně v prostředí posprejované staré továrny, několika dalších budov a venkovního pódia. Kdo podle názvu čekal nějakou velikou halu (což jsme asi byli všichni), docela se s tím minul. Byl to (ne)normální klub. Mimochodem z mého pohledu prvotřídní ze strany organizace a funkce.

Vzhledem k našemu časnému příchodu jsme měli dost času na to potkat se a pobavit s pohodářským klávesákem Danny Shamounem, hodně osobitým a usměvavým kytaristou Franky Perezem, no a krátce i se samotným Johnem Dolmayanem. To nám alespoň trochu zkrátilo čekání do chvíle, kdy se kolem sedmé otevřely dveře klubu.

Na současném evropském turné mají Scars pokaždé jinou tamní předkapelu. Záleží, kdo vyhraje hlasování na internetu. Ve Vídni to byla rakouská banda s názvem .sPOUT. (myspace), která předvedla svůj vyřvaný punk-rock-metal celkem od podlahy. Nakonec to byla docela sympatická, poctivě oddřená show a jediné, co bych hodnotil záporně, byla na podobného předskokana enormní délka vystoupení - téměř 45 minut. V důsledku toho už to totiž sem tam byla malinko nuda. Reakce publika nebyla špatná, ale přeci jen spočívala hlavně v potlesku za každou písní, ne v nějakém větším pohybu během ní.

Teď ale k tomu hlavnímu. Scars (myspace) na sebe nenechali dlouho čekat... Sál potemnil a na pódium vystoupil John, Franky, Danny a ještě nezmíněný basák Dominic Cifarelli. Všichni zůstali stát a počkali, než přijde... Daron. Zarostlý, oděný se Scars klasicky v černé, s kloboukem a v brýlích. Hodil skromný pozdrav rukou směrem k publiku a kapela spustila. Otevírák v podobě „Serious“, stejně jako na desce, vyšel podle mě nejhůře z celého setlistu. Důvodem byl ještě nedostatečně hlasitý Daronův (po celou show jinak uspokojivě čistý) zpěv, což je zrovna u téhle skladby docela znát. Nicméně z mého pohledu v první řadě, prakticky hned před Daronem, kde každý kolem beztak zpíval a mával čím se dalo, to žádný větší dopad nemělo. Vypadalo to tam, jako kdyby Scars nedalo vůbec žádnou práci strhnout lidi na svoji stranu – měli je tam už předem.

Žádná pauza a proslov, hned dvojka v podobě „Exploding/ Reloading“ (na setlistu ještě pod názvem „I Like Suicide“) a následná „Stoner-Hate“ – to byly dva energické songy, během kterých se Daron zbavil brýlí a hlasitost mikrofonu se dala do pořádku. Od té chvíle měla show naprosto bezproblémový průběh. Čtrvrtá „World Long Gone“ zní naživo podobně chytlavě jako na albu a Daron se při ní točil kolem dokola až podezřele často. Chytlavostí se ale nedá měřit s další písní. „Enemy“ se chlubí až ‚taneční‘ kytarovou pasáží a veselo je jak na pódiu, tak v davu před ním. Pokud jste fanouškem SOAD, asi vám nebude cizí popěvek s názvem Drugs, který se ve Scars stal plnohodnotnou součástí právě hravé „Enemy“. „We’re on drugs“ tak Daron nemusel vůbec zpívat do mikrofonu a nechal to všechno na lidech. Danny Shamoun na chvíli nechal kláves a chopil se svých oblíbených bong. Tahle píseň trochu zvolnila počáteční (možná až moc rychlé) tempo a mohla být pro většinu lidí prvním vrcholem večera.

Další zazněla „Whoring Streets“, spolu se svým instrumentálním intrem (známým jako bonus track „Scars On Broadway“), při kterém se Daron zbavil už i klobouku. Takže od téhle chvíle dostalo prostor jeho uhrančivé, až trochu psychopatické vzezření a la černokněžník excentrik, kterým si nezadá ani se svým oblíbencem Charlesem Mansonem. Ne náhodou mi přitom do hlavy vlezlo označení ‚hippie psychopath‘ z již zmíněné písně „Stoner-Hate“... Také se mu ‚povedlo‘ shodit mikrofon na toho nejširšího a nejzlejšího týpka ze security. Tohle bylo tedy poprvé, kdy se mohl naplno vyjádřit i co se týká svých vyhlášených grimas. Během show to ale nebyly nutně jen grimasy odstrašující, Daron se často usmíval a veselí panovalo i na úrovni celé kapely. John sem tam po někom hodil ručník a sem tam se mu to také vrátilo. Při bubnování dokonce bavil roadies, kteří seděli poblíž. Nic z toho ale nešlo na úkor jeho sebejisté hře na bicí. John působil jako ‚jistota‘ už v SOAD a jinak tomu není ani zde.

V podobném (malinko vážnějším) duchu jako píseň předešlá se nesla ještě následující „Insane“. No a po ní přišla na řadu „Kill Each Other/ Live Forever“, pro mě osobně další vrchol večera. Když Daron do ticha nástrojů spustil “We don’t want to believe that the world can still move on“, byl to vážně silný moment – ostatně stejně jako na desce. V pořadí devátá, výstřední „Chemicals“, je naživo také zážitek. Nese se v ještě rychlejším a tvrdším tempu a jakmile zazní „Madness!!“ v textu, je to madness –tedy šílentství- i všude kolem. Daronova práce rukou se tady neomezuje jen na kytaru, ale i na dělání různých posunků během zpěvu. Míra vyšinutí na maximu.

We’re just a speck of dust, inside a speck of dust, that’s inside another speck of dust.“ – tak v tomhle stylu Daron uvedl existencionální “Universe“ a zjevně tím v té chvíli nikoho nedeprimoval. Ale během „3005“ zase vesele posunkoval a textem vybízel k potlesku prezidentovi, myšákovi Mickymu a dalším ‚motherfuckers‘. Jedna z nejpovedenějších! A když už jsem u toho tleskání, hlavním burcovačem byl během show Franky Perez, jehož temperamentní povaha a vzezření k tomu přímo vybízí. V pohybu byl asi nejvíc ze všech a v jednu chvíli se roztočil tak, že ho musel přidržet jeden z asistentů přítomných na pódiu...

Během dalšího songu „Funny“ (který Daron podle svých slov hraje nejradši) se nic zajímavého nepřihodilo a po něm nadešel čas na dvě vložky do setlistu. Tou první byl dost volný cover „China Girl“ (David Bowie), který zazníval už během vystoupení SOAD, ale lišila se u něj instrumentální pasáž. Byla to taková sranda mezihra před zřejmě nejvážnější skladbou Scars. „Babylon“ je píseň, kterou Daron složil při americké invazi do Iráku, kde v té době žila velká část jeho rodiny. Obsahuje také jeho vzpomínky na návšťevu Iráku, když mu bylo 14 let. Měli jsme radost už ze samotného uvedení téhle skladby, protože chyběla v setlistu až do současného turné po klubech. Takže tím pádem zaznělo všech patnáct skladeb na desce.

Poslední dvě písně znamenaly šílenství na maximální obrátky. Jestli do té chvíle kapela hrála s pořádnou vervou, teď to nakopla s ještě větším nasazením. Stylové zakončení koncertu! „Cute Machines“, gradující skladba o pouhých čtyřech řádcích textu opakujícího se stále dokola, přišla s Daronovým vyznáním „You’re all my cute machines, that I love, and that I’ll never get enough.“ a zachytila mimo už i basáka Dominica – chvíli jen ležel na zemi a zíral do stropu, než zase vstal a vrátil se do té smršti. Poslední kousek toho večera, přímočará internetová hitovka „They Say“, je na konec živého vystoupení jako dělaná. Spolu s řevem „We all deserve to die!“ vypukla konečná erupce energie, doprovázená hopsaním předních řad (a možná i těch zadních a balkonu). Scars papírově nejsou kapelou pro příznivce házení hlavou, ale živé vystoupení to je jiná. Death metal to sice není a nebude, ale kdo by si stěžoval... Takže něco málo přes padesát minut a bylo hotovo.

Abych to na závěr nějak stručně sesumíroval, Scars On Broadway předvedli skvělý koncert. A neříkám to s žádným zaujetím, opravdu tomu tak bylo. Kdybych měl zvolit jedno slovo a tím co nejlépe popsat celou show, byla by to intenzita. Intenzita, jakou System Of A Down v posledních letech svého působení ztratili...

A nejlepší zpráva nakonec – John Dolmayan nám osobně slíbil, že příští rok příjedou Scars On Broadway i do Čech!

----------------------------------------------------------------------------------

Na všechny fotky (naše i profi) se můžete podívat tady. Jinak časem ještě napíšu, co jsme se dozvěděli od Frankyho a Dannyho.

Jinak opakuji, že kompletní show v super kvalitě najdete na Tie-Music.net.

2 komentáře:

Víťa Vrbka řekl(a)...

Báječně napsaný!...úplně mě to vtáhlo..a to s tou intenzitou je fakt trefný;)

Ondra Novotný řekl(a)...

Dík:) Tak ta intenzita byla hustá už v tom Berlíně, ale tady to bylo teprve něco...