Daron a John Q & A

Na blogu serveru MyFoxLA se objevilo Scars On Broadway Q & A - tedy otázky a odpovědi. Autorem je jistá heidicuda.

Jsem tak zatraceně natěšená na nadcházející album SOB. Tak jsem vyslídila Darona a Johna na pár otázek. Tihle dva do toho třískali celou předešlou dekádu jako kytarista a bicák SOAD a vše co já vám mohu říct ke Scars, je očekávat neočekávatelné.

HCS: Chlapi, jsem super super zamilovaná do vašeho singlu "They Say", pořád se toho nemůžu dost naposlouchat. Je to snad ojedinělý počin, nebo je ta deska celá takhle punkově vyhrocená?

John: Je to jediná takhle přímočará skladba na desce, zbytek spadá do všeho možnýho.

Daron: V tomhle stylu tak nějak 'flow' (proudíme, plyneme). Rozmanitost je nečím, k čemu dochází přirozeně, i se SOAD, vždycky bylo těžký vysvětlit co děláme. Mám tolik různých věcí, co se mi denodenně přihodí, a snažím se to nějak zakomponovat do své hudby.

HCS: John říká, že tou dobou kdy jste vstoupili do studia, měl jsi už hotovo 95 procent veškerého materiálu. Jak to?

Daron: Všechno mi to zní v hlavě. Všechno to ze mě lítá v ten samý čas. Zahrát to a poslouchat to je až jako další v pořadí. Takže když už se dostanu do studia, zbývá jen málo překvapení.

John: Jedna věc je jistá, na týhle desce jsme tvrdě pracovali. Je to víc rockově orientovaný než naše dvě poslední alba - méně metalu, ale pořád agresivní.

HCS: Pojďme si říct něco o titulu, Scars On Broadway. Slyšela jsem, že to pochází od světelných sloupů na bulváru Broadway v Glendale, které mají z dvacátých let základ ve tvaru hákáče. To je zatraceně vizuální.

Daron: To je původ toho, ale jinak to znamená řadu věcí. Rád se na to dívám jako že svět je jedno velký jeviště, a my jen šrámy na něm.

HCS: Většina kapel jsou jak špatný manželství. Jejich členové se už po pár letech nedokáží shodnout. Jak jste se tomu vy dokázali vyhnout?

John: Vtipný je, že my dva s Daronem jsme spolu vycházeli asi tak nejméně ze všech (v SOAD). Ale důležitý je, že jsme vždycky měli respekt jeden k druhému. Nebylo těžký odhodit ty neshody pro dobro muziky.

HCS: Vzpomeňte na Ramones, Johnny a Joey spolu nemluvili dvě dekády, zatímco ten čas trávili v jedný dodávce.

John: Jen si říkám, proč trávit nejlepší léta kariéry v nějakých malicherných hovadinách? A pak když jste už na hraní moc starý, tak se dáte zase dohromady. Hlavně chci 'kick ass' (řekněme být úspěšným muzikantem a nakopat tomu prdel:-). Myslím tím, viděl jsem Rolling Stones v osmdesátých letech a viděl jsem je minulý rok. Dost rozdíl. Pořád rockují, ale sakra.... je to jak sledovat 55-letýho zadáka.

HCS: Oba jste začali dost za mlada, jak jste se k hudbě dostali?

Daron: Hudba si našla mě. Mám fotky sebe v nějakých pěti nebo šesti a mám na sobě hudební odznaky. Když jiný děti tahaly svý rodiče do hračkárny, já svojí matku do obchodu s deskama. Žil jsem tím a pořád žiju.

John: Můj otec byl muzikant, takže to nebylo žádný překvapení. Vyrůstal jsem na jazzu, zvlášť na 'love jazz fusion'. Miluju na tom tu agresivitu. Pravděpodobně mám na bicí dalších dobrých patnáct let. Je to tak náročný nástroj, teda když nehraješ jak posera.

HCS: Právě jste zahráli pár show. Jak se cítíte?

Daron: Dobře, odezva byla výborná. Lidé reagují na songy jako "World Long Gone", nebo "3005". Taky pobírají dobrou atmosféru písně "Whoring Streets" (?). Je to o Hollywoodu a jedná se asi o nejsmutnější skladbu co jsem kdy napsal.

HCS: Sakra, nemůžu se dočkat až uslyším víc. Jak daleko myslíte, že s tím půjdete?

Daron: Všechno co vím je, že je dobrý pocit takhle dřít.

John: Přemýšlím, půjdeme s tím tak daleko jak to půjde.

(větší fotky najdete tady, autorem samozřejmě Greg Watermann)